TOPlist

   
   
   
    Dnes má svátek
 Dnes je

2009

          Neobyčejná setkání
     Znáte to?  Jen tak si sedíte na břehu moře a jste ničím a vším. A to v tuto chvili je vaše hodnota, kterou neurčují peníze, nebo postavení ve společnosti, funkce a zásluhy.
     Seděla jsem a děkovala Bohu za to, že mi dal dar vnímaní a cítění, že mi dal dar emocionálního prožívání, který dokáže prostoupit celou bytost skrz na skrz až do pocitu mrazení a uvědomění si své podstaty.
     A pak se objevila ta paní. Pozorovala jsem ji nějakou dobu, neboť byla jiná, než ostatní. Mohlo ji být kolem 70 ti let a v každém jejím pohybu byla cítit energie a život. Chvíli  se potápěla, lovila mořské ježky a pochutnávala si na jejich mase s hlasitým pomlaskáváním.
     Ucítila naše neviditelné spojení a oslovila mě. Začaly jsem si povídat. V jejím vyprávění byla cítit pokora, vděčnost a pochopení života. Ani stopa po nějaké zatrpklosti, kterou tak často vídáme u starých lidí.
     Zhluboka jsme vdechovaly vůni moře a vzájemně si popisovaly pocity, které v nás jeho vůně vzbuzovala. Říkala, že se stále nemůže té vůně nabažit a já měla pocit, jako bych tato slova říkala já sama. Tak silné bylo naše neverbální propojení.
     Ten, kdo nás pozoroval si nemohl ničeho všimnout, navenek jsme nepůsobily nijak výjimečně. To vše se odehrávalo v úrovni srdcí a náš rozhovor se do nich vepisoval, aby nám dával sílu v časech pochybností na cestě hledání sebe. Bylo to úžasné shledání a ukázalo nám jak velké dokáže být bohatství nitra.

2009

          Pět semínek
     Chtěla bych se s vámi podělit o jeden příběh.
     Děj se odehrává v jižní Africe za doby, kdy černí lidé neměli žádné slovo a oblast ovládali běloši.
     Na farmě hospodařil bílý farmář s farmářkou. Stalo se, jak to v životě někdy hold chodí, že manžel nešťastnou náhodou zahynul a ona zůstala na světě úplně sama a protože se nikdy nezajímala o chod farmy a obyčejný život, ocitla se ve velmi těžké osobní situaci a před otázkou: „kudy dále?“
     V té samé době osiřela i její mladá černošská služebná. Toto dvojnásobné neštěstí oběma ženám naznačilo směr a smazalo pomyslné (nesmyslné?) hranice rozdílu mezi černým a bílým člověkem.
     Obě ženy k sobě přirozeně přilnuly a začal se mezi nimi rozvíjet přátelský vztah člověk-člověk.
     Farmářka, chtěla co nejvíce odstranit bariéry mezi bílou a černou pletí, proto si ostříhala vlasy, odhodila nepohodlné oblečení, i boty.
     Její bohaté přítelkyně, zvyklé na život v bezpečí komfortu a movitých manželů, byly zaskočeny její proměnou. Nejprve se jí snažily přátelsky upozorňovat, že toto je nepřípustné pro lidi její vrstvy, a pak, když si tvrdohlavě stála na svém, se od ní odtáhly.
     Propast se začala prohlubovat i na druhé straně, mezi její černošskou kamarádkou a jejím okolím, neboť i černí lidé žili svými normami a nenávistí vůči bílé rase.
     Obě ženy, však byly uchváceny svým novým vnímáním života, které pro ně bylo důležitější než bezpečí komunit a postavily se čelem všem předsudkům, neboť bolest otevřela cosi, co se více nemohlo přizpůsobovat čemukoli, s čím  by jejich srdce nebyla v souladu.
     Jenže vnější svět se jen tak nevzdal svých vybudovaných forem a tak na dívky čekala úskalí jak ze strany bělošského obyvatelstva, tak i ze strany domorodců.
     Přesto se tvrdošíjně držely své nově nalezené osobní svobody, zbavené předsudků a norem i když život přitvrzoval a svými nesnadnými situacemi kladl před obě dívky otázku: “Kudy vede cesta k přežití?“
     Farmářova žena po čase této konfrontaci podlehla, přestala věřit svým ideálům a tíhu svého osudu odevzdala po těžkém úraze nohy, řece.
     Udělala snad chybu, když se chtěla dát vlastní cestou? Měla se raději přizpůsobit konzervativní společnosti a vzdát se vlastního myšlení?
     Není jednoduché obhájit cestu vlastní svobody. Vyžaduje to přebírání zodpovědnosti za svůj život a postupné budování vnitřní síly.
     Více jí v sobě cítila černošská dívka, která si kladla na kvalitu života ty nejmenší nároky a jen ho přijímala v jeho podstatě, neboť nic jiného nepoznala. Takže ji svým způsobem chránila i nezkušenost.
     I to je cesta, jak projít, a má do určité doby i své opodstatnění. Když však přijde poznání, její účel skončí. Vývoj nelze zastavit a tak i zde platí: “Čím více vím, tím více vím, že nic nevím“. Cesta vývoje nás tedy nutně vede do hlubin sebe sama, abychom si dokázali s tím „že nic nevím“ poradit, přijetím, že se „cítím“ a „chápu“ a tak chápu i realitu a možnosti, které mi život ukazuje a učím se je využívat (i když často pomocí pokusu a omylu – i to je však nutná cesta k moudrosti).
     A jak dopadl náš příběh?
     Tato černošská dívka, přestože zůstala úplně sama vyloučena z komunity svých druhů a nepřijata bílou společností, instinktivně a mlčky zůstala napojená na životní sílu a ideály. Přijala fakt, že její přítelkyně neobhájila vlastní cestu.
     Smířena, otevřela svou dlaň s pěti semínky, zasela je do země a čekala na novou úrodu. Její duše cítila, že podstatou života, je nový život. Zachovala si víru v dobrý obrat, což ji v samém důsledku učinilo  šťastnou, připravenou jít dál.
     Ještě více otevřela své oči a uši dokořán, ještě více otevřela své srdce a v míru přijala základní životní instinkt  „ŽÍT“ .

 

2009

          Štěstí
 
    Byl jeden rybář a byl šťastný. Neměl žádný majetek, pouze rybářskou síť a starou loďku. Žil spokojeně ve skromné chaloupce se svou ženou a miloval vůni moře a chechtavý křik racků, kteří ho denně věrně následovali.
     Jednou vylovil s ostatními rybami i zlatou rybku. Těšil se pohledem na její krásu, a  v tom rybka  promluvila: “Rybáři, když mě pustíš, splním ti jakékoliv přání“. Rybář se zarazil, byl šťastný a plný života a nebylo nic více, co by  ještě potřeboval. Jeho největší radostí v daném okamžiku bylo pustit rybku na svobodu a dovolit  tak, aby svou krásou zůstala i nadále mořským klenotem.
     Když přišel domů, vypravoval své ženě o tomto neobyčejném setkání. Žena však nesdílela jeho rozhodnutí, začala se velmi zlobit a naříkat: “Ty vůbec nemyslíš na mě! Podívej, v čem peru prádlo!“ A ukázala na polorozpadlé dřevěné necky. „Běž rychle zpátky a popros tu rybku, ať mi dá nové necky“, přikázala.
     Rybář byl smutný z toho, že jeho žena není šťastná jako on a tak rychle pospíchal k moři. Volal a volal a když se rybka objevila, vyjevil ji přání své ženy.“Dobře, rybáři, splním ti toto tvé přání, běž domů“, odvětila.
     Radostně rybář pospíchal za svou ženou a těšil se, až uvidí štěstí v jejích očích, avšak, žena ho přivítala zamračeně s rukama v bok. „Necky mě mají uspokojit? Podívej se, jak žijeme! Když dala necky, dá i dům! Co dům, palác! Chci, abych už nikdy nemusela dřít, chci mít služebnictvo a jíst vybrané lahůdky. Chci být Šťastná. Běž zpátky!“ Zakroutil rybář nechápavě hlavou nad požadavky své ženy, ale přece jen, její štěstí mu bylo nade vše, a tak se znovu vypravil za rybkou.
     Znovu jej rybka vyslechla a splnila i tentokrát jeho přání. Rybář se vrátil domů a našel ženu sedící na trůnu, smějící se, a rozkazující sloužícím. Konečně viděl štěstí v jejích očích a tak i to jeho vlastní se zvětšilo.
     Jenže asi tak za týden, začala být žena opět nespokojená. „Běž znovu za tou rybkou, chci vládnout zemi, nebesům, i jí!“ Ulekl se rybář troufalých slov, ale poslechl svou ženu, neboť ji velmi miloval.
     Když rybka slyšela jeho požadavky, nepatrně potemněly její zlaté šupinky: “Běž domů“, řekla.
     Marně vyhlížel rybář z dálky skvostný zámek, marně naslouchal, uslyší-li lahodné zvuky hudby. Po zámku ani vidu ani slechu, jen jeho stará chaloupka jej vítala s plačící, nešťastnou ženou před ní...
     …Vždycky, když jsem nespokojená s tím, co mám, s tím, jak žiji, vzpomenu si na tuto starou pohádku a chvíli se pozastavím nad tím, v čem spočívá to naše štěstí…Na okamžik jakoby se zastavil čas…nadechnu se…a  jsem znovu šťastná. Jen tak. J.


 


 svemi@seznam.cz , mob.tel číslo: 608 967 489