TOPlist





 

 

   
   
   
    Dnes má svátek
 Dnes je

 

2006

 

          Květen 2006

     Muži a ženy

     Kolikrát si muži představují, jak by jim bylo lehce, kdyby žili se svými kamarády. Neřešili by nepodstatné věci a spoustu zbytečností, kvůli kterým jim ženy "komplikují" život, by tak odbourali.
     Kolikrát ženy společně s kamarádkami sní o tom, kolik by měly času, kdyby žily spolu. Jak by si navzájem pomáhaly a rozuměly si i beze slov.
      Přesto spolu nežijí muži a ženy zvlášť.
      Nebylo by to ono.
      Muž potřebuje ženu a žena muže. Co na tom, že třeba nikdy nepochopí myšlení a  chování toho druhého, co na tom, že se navzájem na sebe někdy zlobí, když nejsou plněna očekávání. A kolikrát je napadne myšlenka, že by jim bylo lépe, kdyby zůstali sami.
      Ale v koutku duše, i když to třeba nahlas nepřiznají cítí, a ví, že:
      MUŽI BEZ ŽENY A ŽENĚ BEZ MUŽE, BY DOBŘE NEBYLO!!!

          Prosinec 2006

     Duše každého z nás potřebuje pro svůj rozvoj jiné podmínky, jiné zkušenosti. Je velice odvážné posuzovat, kdo se rozvíjí „správně“ a kdo nabral naprosto „nevhodný“ životní kurz.
     Přesto to všichni děláme, pokud máme pocit, že se druzí neubírají směrem, který nám naše představy, a opravdu jsou to jen naše představy, ukazují, jako „správný“.
     Nikdy nevíme, jaké  životní výchovné lekce právě působí na člověka. Každý člověk své oči otevírá tempem, které jeho duši nepoškozuje.
     Máme na očích klapky, které chrání duši před  poznáním, na něž ještě není připravena.
     Život, člověka různými zkušenostmi  posiluje a dovoluje vidět více a více. Abychom se na svět mohli dívat z jiných pohledů a skutečností, abychom mohli své klapky sundávat, potřebujeme být dostatečně silní.
     Můžeme si o sobě myslet, jak jsme vyspělí a moudří, a zároveň Ti druzí mohou vnímat naši naivitu a nedokonalost. Protože každý z nás má ty své ochranné klapky.
 

2005

zpět nahoru

          Leden 2005

     Zabývám se nyní, na začátku nového roku více, než kdy jindy, trpělivostí.Všichni ji dobře známe a všichni také víme, jak je těžké udržet ji u sebe na návštěvě.
     Pojďme, navštívíme ji teď společně.
     Zklidněme se, a na chvíli zapomeňme na spěch okolního světa. Zhluboka se nadechněme a vydechněme…ještě jednou ……….a znovu…pozorujte svůj dech asi tak minutu.
     Zdá se Vám, že tato chvilka trvá celou věčnost a všechno ve vás se bouří, nebo jste právě pocítili úlevu a okusili ono TADY a TEĎ?
     Všechno v životě má svůj čas a je šťastný ten, kdo každým dnem prochází trpělivě, krok za krokem ve víře, že to, co je naše, vždy si k nám cestu najde a co naše není, stejně neudržíme.
     Dýchejte a uvědomujte si svůj dech a prosím, buďte šťastni! 

2004

zpět nahoru

          Říjen 2004

     Nedávno jsem poslouchala vyprávění jednoho učitele, který nějaký čas učil v Bronxu, o tom, jak je těžké vycházet s tamními žáky. Poukazoval na vzrůstající agresivitu. Vzpomněla jsem si na to, že i učitelé u nás mají s kázní svých studentů čím dále větší problémy.
     Když čtu příběhy o velkých učitelích a jejich žácích, nacházím tam společného jmenovatele = učitel svou určitou přísností nepřímo nutí žáka k sebekázni. Spíše, než aby se nechal zaplavit jeho dotazy a připomínkami, vede jej k moudrosti mlčet a trpělivě čekat, až se ve výuce objeví odpověď na jeho otázky.Tím jej učí více samostatně přemýšlet. Osobnost žáka tím určitě trpí, ale učitelův postoj jej zároveň vede k pokoře.
     Když Ego pláče, duše zpívá.
     Co je důležitější, povrch, či hloubka?

          Květen 2004

     Na našem sezení na sebe jedna účastnice prozradila, že nemá a nemůže mít radost.
A to i přesto, že nemá důvod být nešťastná. Má v podstatě všechno, je zdravá, má práci a stejně se neumí a nedokáže radovat.
     " Zkuste se věnovat pocitu vděčnosti ", řekl jí tehdy Mínko.
     A tak, pokud nedokážeme být a žít v každodenní radosti, prociťujme a zaměřujme své vnímání na vděčnost.
     Vděčnost za každé ranní probuzení, vděčnost za každý pohyb, který nám naše tělo dovolí udělat. Zamysleme se nad všedními činnostmi a zkusme je začít vykonávat ještě vědoměji ve vděčnosti. Zkusme procítit, jak jsou vlastně důležité, přestože nám nejsou ani trochu vzácné, mnohdy spíše naopak. Zkusme prociťovat vděčnost samu o sobě, její energii a nemysleme na překážky, které nám zdánlivě neumožňují být vděční.
     Vždyť už víme, že vnější svět je pouze odrazem našeho nitra a proto stále platí - měňme se uvnitř sebe - teď třeba právě stálým prociťováním vděčnosti a sledujme, jaké zázraky se začínají dít v našem okolí, v našem reálném životě.
     Vše dobré Vám přeji!
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Únor 2004

     Tuto myšlenku věnuji všem hledajícím jistoty, té jistoty, která přináší klid duše.
Kde ji hledat? V penězích, domě, práci, dětech, vztazích, v různých věcech, nebo slovech, ujištěních, kde?
     Kde ji získat, abychom měli JISTOTU, že ji neztratíme? Jsou peníze naší jistotou, je naší jistotou dům, nebo práce? Nebo snad děti, či vztahy? O všechno můžeme přijít. O všechno, kromě vlastního nitra.
     Tam musí vést cesta našeho hledání. Jistota - to je pocit a tak se musíme zaměřit na kvalitu svých pocitů.
     A také na přijímání sebe i svého života i osudu a je třeba se stále učit vědomě se radovat z každého dne - to jsou stavební kameny pro vznik jistoty. Čím pevnější základy myšlenkové sebekázně a kvalitního vytváření spokojenosti postavíme, tím silněji budeme s jistotou spojeni.
     Čím více spokojenosti budeme mít ve svém nitru, tím méně nároční budeme na plnění představ zvnějšku.
     Kdo stále hledá jistoty v hmatatelných věcech, dojde jednou k poznání, jak relativní byla jejich hmatatelnost a jak rychle tyto jistoty pomíjejí, pokud nejsou podloženy vlastním pocitem spokojenosti a smíření se sebou sama.
     Zkusme o těchto slovech přemýšlet a zkusme se ponořit do svého nitra, hlouběji a ještě hlouběji a zkusme být teď, právě teď ŠŤASTNÍ. Jen tak, proto, že jsme.
     A Minko k tomu dodává:"Jestli chcete být šťastní, běžte odhazovat sníh a uvidíte, jaký zázrak to s vámi udělá.

2003

zpět nahoru

          Listopad 2003

     Celý tento rok je ve znamení změn. Změn, které se týkají jak vnějšího, tak i vnitřního naladění naší osobnosti.
     Každý člověk si, byť tajně, ve skrytu své duše, nějakou změnu přeje, ale ve chvíli, kdy se začíná jeho přání plnit, dostane strach.
Neboť každá změna s sebou přináší i určitou dávku nejistoty.
     Když chce člověk přivítat do svého života něco nového, co obnoví jeho vitalitu a vnitřní radost, musí přijmout, že každou změnu provází i zvýšené úsilí.
Musí se vzdát navyklého způsobu života a to někdy velmi bolí.
     Zvýšené úsilí přináší ztrátu určitého druhu pohodlí - jistoty.
Ne, změna jako taková, ale nejistota, která je s ní spojena, se bojíme.
Proto chápu, že mnoho lidí, přestože nejsou spokojeni se svým životem, změnit jej nedokáží.
Nedokáží se povznést nad svůj strach ze ztráty jistot.
Je však jen na nás, jak svůj život povedeme.
     Jestli se povzneseme nad svá omezení a překonáme zábrany a pohodlí s vědomím, že i zvýšené úsilí bude odměněno, že každá námaha má i své fáze klidu, nebo se neukázníme a potom budeme dále jen vzdychat a říkat si :  "jóó, kdybych na tom byl tak, jako ten druhý, to by se mi ty změny dělaly. Ale takhle…"     I takové alibi nás může uklidňovat.
     Ale pomůže nám ke štěstí a vnitřní spokojenosti?
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Září 2003

     Letošní léto mi umožnilo cestovat a být mezi lidmi. 
     Jen tak, v těsném, bezprostředním kontaktu, bez pomoci cestovních kanceláří. Jako NIKDO a přece jen NĚKDO. Lidská bytost. Tato příležitost mne nesmírně obohatila. V praxi jsem si znovu vyzkoušela to, co učím a předávám druhým. Mít jistotu v nejistotě a věřit. Věřit ve vlastní vnitřní hlas, který nám tolik pomáhá, když mu to umožníme! Ve vlastní cestu, kterou všichni máme. Na víkendových relaxacích si vyprávíme o osobním příběhu každého z nás. A já tím svým zase, v realitě života, vědomě, začala procházet.
     A pak asi před dvěma dny, když jsem se vrátila se srdcem plným dojmů, jsem otevřela knihu Carla Gustava Junga a mé oči četly…"Kdo chce poznat lidskou duši, ten se o ní nedozví z experimentální psychologie prakticky nic. Radil bych mu, aby raději pověsil experimentální vědu na hřebík, svlékl učenecký kabát, rozloučil se studovnou a vydal se s lidským srdcem na pouť světem. Aby prošel hrůzami vězení, ústavů pro duševně choré a nemocnicemi, aby putoval pochmurnými krčmami na předměstích, bordely a karbanickými doupaty, salóny elegantní společnosti, burzami, aby navštívil kostely i shromáždění sekt a zakusil jejich extázi, aby zažil lásku, nenávist i vášeň v jakékoli podobě, na sobě samém.
     Vrátí se s bohatšími znalostmi, než jaké mu mohou dát učebnice tlusté jako špalky, pak se může stát lékařem svých nemocných, skutečným znalcem lidské duše…."
     Nejen o mě jsou tato slova, patří každému, kdo se rozhodl hledat, hledat cestu k bližnímu, hledat cestu k sobě. Ne v knihách a teoriích ji nalezneme, tam dostaneme pouze návod, ale vlastní odvahou a úsilím, vlastním prožitkem, jakýmkoli, se k ní přiblížíme a posléze, pokud zůstaneme trpěliví a neohrožení, ji i dokončíme.
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Červenec 2003

     Láska? Vlastnictví?
     Láska je cit, který vzniká v srdci a který se nedá vytvořit násilně. Buď je a nebo není. Proto je láska nejsilnější silou vesmíru. Můžeme se vztekat, zlobit, vydírat, prosit, žadonit, lásku tím nepřivoláme.
     Přijde, až když je jí dost v nás samotných. Když ji dáváme bez očekávání, že nám ji někdo vrátí. Láska není obchod.
     Když chceme, aby nás někdo miloval - milujme.
     Milujme pro lásku samotnou. Pro radost, smutek, naději i beznaděj. Láska je obsažena ve všech těchto pocitech a zažije ji jen ten, kdo si nevybírá, který pocit se mu zrovna hodí. Láska znamená naprosté odevzdání se jí. Bez kalkulace.
     Když chceme milovat, chceme lásku druhých, ale nejsme sami ochotni dát mu své nitro, když přemýšlíme, kolik ze sebe vydáme, aby to bylo bezpečné a aby to moc nebolelo, když si necháváme zadní vrátka….     ….Přesně takovou kvalitu lásky zažijeme.
     A když nerozpoznáme, že jsme to my, kdo určuje, kolik lásky námi proudí a myslíme si, že je to v rukou toho druhého a začneme lásku vyžadovat…….   ……Ztrácíme ji
     Proto záleží jen a jen na nás, zda budeme lásku přivolávat zvenčí, pak budeme potřebu ji vlastnit, jako majetek, který nás obklopuje, anebo ji budeme vytvářet ve svém srdci a potom o ni nemůžeme přijít.
     Můžeme přijít o iluzi lásky, ne o lásku samotnou!
     Stávejme se láskou, rozdávejme ji všude a přijímejme ji. Tvořme a zjemňujme, ušlechťujme a nevyžadujme. Dávejme. Dávejme a radujme se z toho dávání.
     A s radostí pak přijímejme svou radost. S radostí a láskou. L á s k o u.
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Květen 2003

     Pro myšlenku na tento měsíc jsem se opět nechala inspirovat svými klienty a jejich otázkami, které, jak myslím, vedou k zamyšlení. K zamyšlení možná je i to, proč se ty nejčastější,týkají lásky a vztahů mezi lidmi? Asi přišel čas je otevírat a hovořit o nich.
     Tak tedy, zkusme společně hledat odpovědi:
     Proč se z lásky vytrácejí něžnosti? Drobná pohlazení slovem?
     Proč je studánka citů na začátku každého vztahu tak průzračná a čím to, že se postupně pramen inspirace zanáší odpadem běžného života a studánka pomalu zaniká? Srdce plné usazenin přestává cítit samo sebe, a tedy i druhého.
     Proto musí být tolik žíznivých?
     Chraňme lidé, prosím, studánky! Od špíny povrchnosti, od kalu otupělosti a strachu.
     Krade se plíživě a nenápadně a nanáší do studánek v našich srdcích, vrstvu po vrstvě. Až velká žízeň po citu a oči bez lesku upozorní na to, že jsme pravidelně nečistili své pramínky hlubšího porozumění a tolerance.
     Činy jsou důležité, však i slova, jimiž se cit, jako rosou ozdobí.
     Kontrolujme denně své studánky, ať sebemenší náznak kalu, upozorní nás, že musíme být stále vnímaví, chceme-li v knize lásky číst.
     Hlídejme, ať neumře ten cit!
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Duben 2003

     Psala mi jedna kamarádka, že ji konečně potkala láska. Tolik po ní toužila! Jenže, teď, když k ní přišla, najednou dostala strach. Cítí, jak ztrácí kontrolu sama nad sebou, cítí, že je mnohem více zranitelnější, než před tím a bojí se toho. Bojí se zranění a případného zklamání a strach ji nedovoluje, prožívat ten zázračný cit otevřeně a bez zábran.
     Láska je vůbec nejmocnější síla vesmíru. Je silnější než nenávist a jakékoli zlo.
     Všichni, úplně všichni se ji učíme poznávat.
     Jsme zvyklí řídit se spíše rozumem.
     Láska, nepodléhá rozumu. Jen srdce je naším zpovědníkem a rádcem, když nás láska osloví. 
     Rozum nám přestává vládnout a my máme pocit ztráty sebe sama. Avšak je to naopak. Když si dovolíme ztratit kontrolu nad situacemi a jen důvěřujeme lásce, vždyť v ní je podstata Boha, necháme se vést a třeba i zraňovat, více a důvěrněji nalézáme sami sebe. Nacházíme tu část sebe sama, která se může projevit, jen když je inspirována mohutnou životprobouzející energií.
     Nebojme se lásky, nebojme se zranění, nebojme se otevírat srdce, neboť jen tak můžeme být obdarováni jiným pohledem na svět, na sebe i na své okolí.
     Vítejme lásku, když přichází, a žehnejme ji, když nás opouští. Nic netrvá věčně. Ani chvíle naděje, ani chvíle beznaděje. Čím více dokážeme vzdávat se kontroly, a dovolit lásce, aby nás vedla, tím déle s námi zůstává. Zůstává v nás a my sami se JÍ stáváme. Očišťuje nás, otevírá naše srdce a probouzí naši moudrost.
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Březen 2003

     Pravda a lež
     Proč lidé lžou, co myslíte?
     Každý z nás chce být přijímaný, každý z nás se chce prezentovat co nejdokonaleji. Máme pocit, že přiznání chyby poukazuje na naše nedostatky.
     Není těžké milovat člověka, který nám nastavuje zrcadlo dokonalé vyrovnanosti asertivity, čestnosti a dalších vysoko ceněných hodnot. 
     Mnohem těžší však je milovat člověka, který není vždy a za všech okolností otevřený a přímý, člověka, který má problémy s vlastní identitou.Takový člověk totiž zrcadlí naše vlastní nedostatky. Každý z nás má v určitých oblastech svá slabá místa, které podle norem chování nepatří mezi ty nejpozitivnější.
     Připustíme-li, že máme každý své slabé stránky, ptejme se upřímně sami sebe:"Jsme vždy schopni a připraveni sdělovat a přijímat pravdu?" 
     Pokusme se kategoricky neodsuzovat lhaní, zkusme pochopit příčiny, proč k němu dochází. Proč se k němu občas všichni uchylujeme. 
     Na druhé straně, neživme u sebe a ni u druhých potřebu lhát a spíše se snažme o principy pravdivosti, ale pokud se to někomu nedaří, zkusme, dříve, než ho odsoudíme, zjistit příčiny, které ho k takovému jednání vedou. 
     A pak se zase více naplní slova: "Miluj bližního svého, jako sebe sama.".
     Učme se chápat sebe i ostatní lidské bytosti, protože tím se zase více přiblížíme k cíli a podstatě svého života.

2002

zpět nahoru

          Prosinec 2002

     Na naší cestě za sebepoznáním a pokrokem je dobré zůstat v souladu se sebou sama, v úrovni, ve které se cítíme bezpečně.
     Našim hnacím motorem by neměla být touha po dokonalosti, která nás od našeho vnitřního hlasu odvádí, protože se touha se spíše dotýká našeho Ega, než vnitřní moudrosti.
     Pokud jsme už trochu vědomější, rozumově víme, jak asi pracují přírodní zákony a chceme se "chovat správně". Ale proto, že vycházíme z rozumu, máme i to "správně" posunuto do úrovně poznání našeho chápání, či chápání ostatních lidí.
     Všichni se podvědomě snažíme vyhnout strádání a žít spokojený život. To je správné. Je dobré být v souladu s univerzálními zákony a žít v klidu a vyrovnaně.
     Jenže k této úrovni dospějeme souladem z nitra, ne díky tomu, že rozumově chápeme, jak by to mělo být.
     Pocit strádání a spokojenosti, je také velmi subjektivní a zase ukazuje na úroveň, na které se nacházíme. Vyjadřuje úroveň našich pocitů, naší vůle, chtění.
     Zkusme svou mysl nezaměřovat na touhu po vlastní dokonalosti. 
     Soustřeďme se spíše na prožívání vnitřní radosti. Ze všeho, co nám den přináší a z každého, koho právě potkáme.
     Vnitřní radost obohacuje a rozjasňuje naše srdce, svítí nám na cestu a pokud jejímu světélku dovolíme prozařovat naši cestu, nezabloudíme.
     Vnitřní radost nás naplní klidem a dovolí nám ustat v honbě za pomíjivým.
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Listopad 2002

   
Učme se Lásce hluboké, bezpodmínečné. 
     Láska bezpodmínečná, je láska bez podmínek. 
     Láska, která si neklade podmínky, miluje všechny a všechno bez rozdílu.
     Láska neprochází rozumem, proto ji nemůžeme rozumět.
     Můžeme ji pouze cítit.
     Láska, je také přijetí a sebepřijetí.
     Přijímejme se a staneme se Láskou.
     Taková Láska je věčná, neadresná.
     Když si odpouštíme a přijímáme se, jsme k sobě tolerantní, láskyplní, pak Lásku vyzařujeme
     Jestliže máme vůči sobě výhrady, není v nás tolik místa pro lásku a tehdy ji nemůžeme vyzařovat.
          Pak  se cítíme osamocení a jediné, co vyzařujeme je kritika, která vychází ze sebekritiky.
     Kritika je nepřijímání. Nepřijímání ani sebe a tím ani ostatních.
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Říjen 2002

   
Naše okolí vyjadřuje stav našeho nitra. 
     Máme-li pocit, že žijeme v chaosu, zkusme se vnitřně zklidnit.
     Myslíme-li si, že nám nerozumí naši blízcí, prověřme vlastní sebeporozumění.
     Stává-li se nám, že musíme s někým ustavičně bojovat, usmiřme se tedy sami se sebou.
     Když si ujasníme vztah k sobě, tím, že se více poznáme a porozumíme si, zasejeme do svého nitra
     semínko pochopení a citlivosti.
     Jaké pak bude naše okolí?
                                                                                                                                                     zpět nahoru
          Září 2002

    
Každá situace, kterou během dne prožijeme, každého člověka, kterého na své cestě životem potkáváme, nám slouží k tomu, abychom se něčemu naučili, něco objevili, v něčem se zdokonalili, či zpevnili.
     Zkusme proto zůstat v rovině přijímající.
     Zkusme nehodnotit situace podle toho, jestli se nám teď, v tomto okamžiku líbí, nebo ne.   Když se naladíme na přijímání, nebudeme mít potřebu takového hodnocení.
     Zůstane někde vzadu, zastrčeno v koutě, zatímco radost, probuzená touto čistou energií pokory, zaplaví celou naši bytost, moudrostí slunečních paprsků.
     Zkusme zůstat čistí a nedovolme křivdám a záštím, aby nás ovládali. 
     Čisté srdce snadněji odpouští a miluje bližního svého, stejně, jako miluje a přijímá svou podstatu.
     Pěstujme lásku a pochopení sebe sama. Snáze pak pochopíme i svět kolem sebe a nebudeme přikládat další polínka do lidského trápení.
                                                                                                                                                     zpět nahoru

 

 


 svemi@seznam.cz , mob.tel číslo: 608 967 489